ROZHOVOR S ŘEDITELKOU DOMOVA DŮCHODCŮ HORNÍ PLANÁ RENATOU BŘEZINOVOU
Vychází v dubnových HP listech.
Domov důchodců v Horní Plané si letos připomíná významné jubileum – 70 let od založení. Při té příležitosti jsme si popovídali s ředitelkou Renatou Březinovou.
Jak moc se za uplynulé roky změnilo pojetí poskytovaných služeb?
Myslím si, že hodně. Sociální služby obecně ušly opravdu velký kus cesty. Mohu mluvit zejména o pobytových službách, služby poskytované v domovech pro seniory znám nejlépe. Z původních institucí zaměřených na hromadnou péči se postupně staly skutečné domovy. Domovy se zájmem o jednotlivce a jeho potřeby. Umíme dát klientům pocit domova, péči, kterou potřebují, smysluplné vyplnění volného času, disponujeme mnoha kompenzačními pomůckami, zdravotní péčí a určitě i chutí připravit našim klientům pěkný a důstojný podzim života. Naše práce dnes stojí na spolupráci s rodinou, společně chceme pečovat tak, aby u nás byli lidé spokojení a nechyběla jim ani láska jejich blízkých. Ale ještě je před námi jako společností mnoho práce.
Co tím myslíte?
Měli bychom začít vnímat stáří jako fakt, jako něco, co k životu neodmyslitelně patří. Vděčíme našim seniorům za svůj současný život, za současné materiální hodnoty, za to, jak dobře se máme, za své znalosti a možnosti. Ale současně se musíme učit přijmout skutečnost, že každý život prostě jednou končí.
Vaše práce se musí dělat srdcem… Vydrží u ní lidé, kteří ji berou pouze jako zaměstnání?
Vydržet to u ní mohou, ale většinou to nevydrží se mnou a ani se zbytkem našeho kolektivu. Jsem moc ráda, že v našem Domově fungujeme jako jeden tým, většina současných zaměstnanců svoji práci dělá opravdu srdcem.
U personálu je také bezesporu nutná empatie. Dá se ale podle vás naučit?
Domnívám se, že nedá. Někdo empatii v sobě prostě má a někdo ne. Ale to vůbec neznamená, že by takový člověk byl špatný nebo méně hodnotný. Jen by měl své pracovní místo hledat jinde než v sociálních službách. Samozřejmě, každý člověk se vyvíjí, zraje a mění své životní hodnoty. Myslím, že práce v sociálních službách každého poznamená, každý v sobě najde své skryté rezervy právě v oblasti empatie, citu a pochopení. Jsem moc spokojená, když vidím, že v našem Domově umíme klienty pohladit, vzít je za ruku, pomoci jim se soustem k ústům, zapnout nedopnutý knoflík u halenky… Jedná se o drobnosti, které dělají život životem.
Výročí letos slavíte i vy osobně. Ředitelkou Domova důchodců Horní Planá jste od roku 2011. Jaký máte pocit, když se za těmi deseti roky ohlédnete?
Mám pocit dobře odvedené práce. Když se podívám z okna své kanceláře, vidím opravené budovy, opečovávanou a uklizenou zahradu, zaměstnance doprovázející klienty na sluníčko, klienty, jak se vyhřívají přikrytí dekou a užívají si prvních paprsků, povídají si, pijí kávu a mlsají zákusek. A zaměstnance s respirátorem na ústech, kteří mají v očích úsměv, klid a pohodu. To je podle mého dobře odvedená práce. Těch 10 let bylo nepochybně plných pěkných i méně pěkných chvil, mnoha zklamání, nezdarů, stejně tak úspěchů, poděkování a dobrých pocitů. Ale tak to má každý, kdo má svoji práci rád a dělá ji srdcem.
Jaké jsou vaše priority pro další dekádu?
Moc ráda bych vám řekla, že bych chtěla přistavět novou a moderní budovu, čímž bychom docílili toho, že bychom měli jen jednolůžkové pokoje. Stejně tak bych chtěla rozvíjet vzdělání zaměstnanců a cílit i nadále na moderní pečovatelské postupy, zavést koncept paliativní péče. Ale s ohledem na rok 2020 a na současný stav opravdu nevím, co bude za týden, nedokážu říct, co můžeme plánovat a co ne. Vůbec nedokážu odhadnout, kdy se vrátíme do původního režimu, jestli se vůbec někdy vrátíme. Zda budeme ještě někdy plně otevřeným Domovem pro naše klienty a jejich rodiny, Domovem, který své obyvatele a jejich blízké nesvazuje žádnými omezeními a restrikcemi. Takže hlavní prioritou do budoucna je vydržet, vrátit se co nejvíce k normálu, pečovat dál s láskou, úctou a respektem.
Musím říct, že mě zaujala vaše životní cesta, protože jste dříve pracovala v úplně jiných oblastech. Proč jste se rozhodla pro tak výraznou profesní změnu?
Člověk asi v určité etapě života mění své priority. Pracovala jsem jako kontrolor příspěvkových organizací a v rámci této profese jsem poznala sociální služby. Hned jsem věděla, že tohle je oblast, ve které bych se chtěla realizovat. Své znalosti z předchozí profese každopádně plně využívám, především pak z oblastí ekonomie a práva.
Ráda provozujete turistiku. Máte na Šumavě svá oblíbená místa, která vás nabíjí pozitivní energií?
Mám ráda celou Šumavu. Pozitivní energii ale čerpám kdekoli v přírodě, nejraději bez lidí, a hlavně když svítí sluníčko. To já potřebuji k životu, bez sluníčka je všechno špatně. Takže zase na druhou stranu, když je na Šumavě mlha a prší, byla bych raději u moře na pláži.
Jak v Domově zvládáte situaci ohledně covid-19?
Řekla bych, že jsme zatím pandemii ustáli se ctí. Nákaza se nám Domovem prohnala ve větším měřítku v říjnu a listopadu loňského roku, pak se vrátila koncem ledna, ale už v menší míře. Udrželi jsme ji na jedné budově, nakazili se tři klienti a čtyři zaměstnanci. Zatím fungujeme sami, zvládáme vše vlastními silami. Jen je již na každém z nás znát obrovská únava a vyčerpání. To jsou pocity, které v současné době převažují – únava, vyčerpání, nedostatek odpočinku. A dost často i pocit marnosti z návalů byrokracie a leckdy nesmyslných opatření.
Plánujete nějakou formou oslavit 70 let od založení?
Moc rádi bychom oslavu uspořádali. Chtěli bychom se na ní potkat se všemi, kdo náš Domov a naši práci podporují, kdo nám fandí. Potkat se s bývalými řediteli, s bývalými zaměstnanci. Ale jestli to bude možné, je v současné době otázka pro věštce.
Text: Václav Votruba
